Co s krizí? Nechť zmizí!
Proces očišťování těla a duše od vlivu chemických látek je dlouhý a náročný. Bylo by ode mě nezodpovědné tvrdit, že je tomu jinak. A naprosto logicky na této cestě přichází období, kdy to jde lépe a naopak období, kdy to hodně zadrhává. Kdy prostě přijde krize.
Zhoršování abstinenčních příznaků
Během doby, co systematicky snižuju psychiatrickou medikaci, se pohybuju po sinusoidě, naštěstí s rostoucím trendem. V praxi to znamená, že každý den je pro mě výzvou. Neexistuje žádná úměra mezi tím, jak jsem aktivní, co jím, jaké je roční období, jaký je den v týdnu… a tím, jak se celkově cítím a jak intenzivní a obtěžující jsou abstinenční příznaky (tedy třes těla, nechutenství, bolesti hlavy, kloubů, svalů, únava, nespavost, úzkosti, návaly vzteku atd.).
Nevysledovala jsem bohužel ani to, zda ke zhoršení dochází pravidelně, vždy několik dní po snížení dávky léků. Moje zkušenost je taková, že nervová soustava se vrací k normálu svým originálním a jedinečným způsobem i tempem. A všechny pokusy vysledovat nějakou pravidelnost nebo zákonitost mi prozatím selhávají.
Proto stále nedokážu předvídat, jak mi odpoledne nebo zítra bude. Mnohokrát se stalo, že večer jsem uléhala v naprosté pohodě a ráno se vzbudila do naprosté nepohody. A naopak.
Krizový plán
Právě pro situace a dny, kdy je mi hodně mizerně, mám připravený krizový plán. Sepsala jsem si ho na radu mého kouče a musím uznat, že už jsem se k němu mnohokrát uchýlila. Ve chvílích, kdy mi bylo či je opravdu blbě, ho vytáhnu a čtu. A postupem času ho taky různě doplňuju a vylepšuju.
Osvědčilo se mi, že mám plán na papíře a nenosím ho jen v hlavě v podobě myšlenek. Když je mi zle, mozek pracuje jinak a nebyl by schopen si jednotlivé body vybavit. Proto je tak důležité mít pro tyto okamžiky hmatatelný kus papíru, který si můžu v případě potřeby přečíst nejen já, ale i ti, kteří jsou v danou chvíli zrovna se mnou.
Semafor
Body jsem si rozdělila na červené, oranžové a zelené. Jako na semaforu. Nejčastěji se pohybuju v oranžovém poli, což jsou příznaky zvládnutelné a velmi časté. Do červených, skutečně kritických stavů, se dostávám naštěstí čím dál méně. A v zelených, tam bych chtěla být samozřejmě pořád.
Příklad toho, jak vypadá zápis jednoho z „oranžových“ bodů v mém krizovém plánu
| Příznak | Jak se projevuje? | Co můžu udělat já? | Co mohou udělat ostatní? |
| Nával enormního vzteku | Nadávám, brečím, popocházím, jsem jako papiňák | Praštit do něčeho, zařvat, dupat; techniky bezpečné ventilace vzteku; neublížit sobě ani nikomu jinému; trhat papíry, odtlačovat zeď nebo strom, bušit do polštáře | Vyjádřit pochopení; ujistit mě, že nejsem blázen; že je normální se takto občas cítit; že respektují to, že potřebuji svůj vztek ze sebe dostat a že ze mě nemají strach |
Top tipy
V seznamu bodů, co udělat pro zkrocení kritické situace, mám pár takových, které mi dlouhodobě přináší největší užitek. Pro někoho možná blbosti a samozřejmosti, pro mě mnohdy techniky, které mě nejednou zachránily od převozu do nemocnice.
Hýbat se!
Jít ven na procházku, dělat něco manuálního na zahradě, popocházet po místnosti. Nebo se jen zvednout z křesla či ze židle a jít umýt nádobí, vyskládat myčku, utřít prach na stole, poskládat vyprané prádlo, zalít kytky, dát si sprchu.
S někým komunikovat!
Telefonem, na chatu, na WhatsUpu nebo Messengeru. Je-li energie, pak i osobně. Za někým jet či jít na návštěvu, smluvit si procházku, posezení u čaje. Když je hůř, tak jít alespoň mezi lidi. Do obchodu, na rušnou ulici, socializovat se způsobem, který je zrovna pro danou chvíli možný. Obejmout či si o objetí nejbližších členů rodiny říct.
Deník a Success Stories!
Přečíst si zápisky v deníku, který si píšu. Ujistit se, že mi už někdy bylo takhle zle a že jsem to zvládla. Že to přešlo. A nejen v mém případě, ale i u jiných lidí. Příklady „dobré praxe“ sdílené na webu či sociálních sítích.
Najíst se! Napít se!
Uvařit si čaj, teplou polévku nebo si dát čokoládu. Objednat si oběd v případě, že ho nejsem schopná sama uvařit. Zkrátka doplnit energii.
Zaměstnat se!
Skládat Lego, psát deník, malovat, hrát na piano nebo na ukulele, uklidit ve skříni, vynést lahve do kontejneru, číst, pustit si film, poslouchat hudbu… seznam aktivit průběžně doplňuji a nechávám se vést tím, na co mám v danou chvíli skutečně chuť. Je pravda, že někdy se musím k aktivitě přinutit. Vždy se mi to ale vyplatilo. Musím ale respektovat momentální stav a energii, kterou zrovna disponuju. Nutit se do umývání oken ve chvíli, kdy mě bolí záda a nemůžu skoro chodit, je kontraproduktivní!
Vybrečet se!
Nejlépe někde v ústraní, venku, sama doma, ve sprše… Nechat odplavit lítost a smutek.
Když se ohlédnu za těmi dlouhými měsíci, kdy se potýkám s různě intenzivními příznaky z vysazování psychofarmak, uvědomuji si jednu podstatnou věc. Pro všechny kroky, které jsem dosud podnikla, pro všechny krize, které jsem dosud překonala, bylo zásadní moje přesvědčení o tom, že dělám pro sebe tu nejvíc správnou věc. A proto zásadním bodem mého krizového plánu, který si nově připisuji na první místo hned pod nadpis, je:
Spoléhat na sebe a věřit si!
