Diagnostika duševních poruch
Alarmující zjištění, jak to (ne)funguje při diagnostice duševních poruch!?
Skutečností je, že duševní poruchy dosud nejsou diagnostikovány žádnými laboratorními testy! I když se o to odborníci a vědci snaží, závěr je ten, že v současnosti neexistují ŽÁDNÉ genetické, biologické, chemické nebo jiné fyzické testy, které by určovaly přítomnost nebo nepřítomnost duševních poruch.
Existuje pouze „Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM)“, který vytvořila Americká psychiatrická asociace. V České republice byla na jeho základě vytvořena „Diagnostická a statistická příručka duševních poruch“, která obsahuje základní přehled diagnóz duševních poruch a souvisejících onemocnění.
Nejčastějšími jsou ADHD, bipolární porucha, deprese, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy, schizofrenie, úzkostné poruchy a desítky dalších.
Co lékaři k diagnostice využívají?
Tzv. screeningové testy. Je jich celá řada. Jsou obvykle vyvíjeny jednotlivci nebo malými skupinami výzkumných pracovníků v oblasti duševního zdraví. A často jsou financovány farmaceutickými společnostmi! (Například jeden z nejčastěji využívaných screeningových testů PHQ-9 je ve skutečnosti majetkem farmaceutické firmy Pfizer – viz foto)
Jak „vyšetření“ u odborníka probíhá?
Pacient vyplněním dotazníku posoudí sám sebe. Typickým příkladem je třeba tvrzení: „V uplynulých dvou týdnech jsem pociťoval(a) malý zájem nebo potěšení z věcí, které dělám“. Na výběr má z několika možných odpovědí:
– Vůbec ne
– Několik dní
– Více než polovinu dní
– Téměř každý den
Takových „tvrzení“ je v dotazníku několik („Pocit, že jste na dně, pocit deprese nebo beznaděje“, „Pocit únavy nebo málo energie“ …) a závěrem je číselné skóre, které určí míru rizika existence či vzniku duševního onemocnění.
Může být takové „vyšetření“ objektivní?
Domnívám se, že nikoliv.
Za prvé – jedná se o velmi subjektivní posouzení emocí a prožitků pacienta sebou samým. Pacient vlastně diagnostikuje sám sebe!
Za druhé – opět velmi subjektivní názor lékaře na to, co pacient říká a jak se chová. Diagnostické označení, které se pak lékař rozhodne pacientovi udělit, je totiž často zkresleno věkem lékaře, jeho pohlavím, rasou, etnicitou, sexualitou, náboženskou vírou nebo ateismem, kulturním pozadím, předchozími zkušenostmi apod.
Nezřídka se tak stává, že pacient, který během krátkého období navštíví více lékařů a sdělí jim tutéž skutečnost, získá od každého z nich jinou psychiatrickou diagnózu!
Co se stane potom?
Odborník (lékař, psycholog) přidělí osobě diagnózu duševní poruchy. To znamená, že jeho (její) mozek je označen jako „nemocný“. Už toto může být urážlivým, ponižujícím až děsivým zážitkem. Zejména pro dítě nebo dospívající.
A co víc?
Mnozí lidé, kteří získají označení „duševně nemocní“ uvěří, že jejich problémy jsou zakořeněny v genetických nebo biochemických příčinách mimo jejich kontrolu. Že přetrvají pravděpodobně po celý jejich život! A že je nutné je léčit velmi invazivním způsobem, tedy psychofarmaky, ještě v horším případě elektrošoky (ECT), navzdory všem rizikům, která s sebou taková léčba nese!
Závěr?
Je důležité si otevřeně říci, že označení duševní poruchy je poněkud drsná, subjektivní nálepka poukazující na určité zkušenosti a chování. V žádném případě není spolehlivou, přesnou a objektivní lékařskou diagnózou jakéhokoliv známého biologického stavu.
Zdroj pro tento článek: Diagnostika duševních poruch, příloha č. 1 Průvodce-Společníka pro vysazování psychiatrických léků, Vida z.s. 2020
