Jak začít?

Nemůžu se soustředit. Bolí mě hlava. Je mi na zvracení. Potím se. Je mi zima. Třesou se mi ruce. Nespím. Ani v noci, ani ve dne. Jsem stále unavená. Straním se lidí. Nic mě netěší… všechno je špatně. Proč? Vždyť každý den polykám hrst prášků?! A chodím na psychoterapie! Řídím se radami moudrých, ale stav se nelepší. Ba co víc, mám pocit, že se zhoršuje.

Mám vůbec ještě sílu s tím něco dělat?

Odborníci mi tvrdí, že „vše je v mé hlavě“. Znám svou hlavu, znám i své tělo a už měsíce, možná roky vím, že fungují jinak. Divně. Nejsem to já, ani psychicky, ani fyzicky. Sbírám sílu a procházím stránky deníků, které si několik let píšu. Snažím se najít nějakou souvislost, vodítko.

Proč je mi zle? Pátrám na internetu. Ano, na „tom“ internetu, kterému dle odborníků nesmím věřit. Zjišťuji, že nejsem sama, komu léčba psychofarmaky nejen že nepomáhá, ale ubližuje. Najednou se v příbězích lidí nacházím, objevuji stejné příznaky a prožívám stejné zoufalství, že vede-li z toho všeho cesta ven, bude dlouhá a hodně trnitá.

Probuzení

Povzbuzení nacházím v „příbězích se šťastným koncem“. A není jich málo, díkybohu. Bohužel nic moc dostupného v češtině. Svému nejbližšímu okolí, z nichž většina anglicky nehovoří, tak svoje poznatky a zjištění tlumočím a jsem vděčná své znalosti anglického jazyka, díky níž jsem schopna pochopit i náročnější a odbornými termíny prošpikované diskuzní příspěvky na zahraničních fórech.

Přidávám se do diskuzí. Zpočátku nesměle, ale setkávám se s ochotou, porozuměním a potřebou sdílení od úplně cizích lidí na opačné straně planety. Získávám nové přátele, kteří mi, jak se později ukáže, mnohokrát pomohou v nejtěžších chvílích. Začínám sama sebe utvrzovat, že mohu být zase zdravá a cítit se „normálně“. Čím dál více tomu věřím. Naštěstí i mí nejbližší mi moje rozhodnutí schvalují. Jejich podpora, láska a trpělivost se totiž ukazuje jako jeden z klíčových předpokladů úspěchu na této dlouhé a strastiplné cestě.