Kdo je „NORMIE“ a proč mezi ně nepatřím?
Každý máme ve svém životě nastavenou jistou normu. Možná by se to dalo nazvat i laťkou, i když tady už to zavání zdoláváním a překonáváním něčeho, co je lehce nad naše síly. Proto je slovo norma vhodnější, neb jde o něco, co považujeme ve svých životech za samozřejmé, normální. Tuto normalitu máme každý někde jinde a asi se shodneme i na tom, že se v průběhu života mění. Co se nám jevilo normální ve dvaceti, bude v šedesáti nemožné. Nejspíš totiž neujedeme sto kilometrů v jednom dni a nepůjdeme několika denní trek přes hory s plnou výbavou na zádech. Platí to samozřejmě i opačně. Ve zralém věku, kdy toho lidé mají odžito už většinou hodně a mají své zkušenosti, vidí svoji normalitu zase v něčem zcela jiném a umí být spokojeni i přesto, že jejich denní normou je pochůzka do obchodu či poklábosení s kámoškami na lavičce u domu.
Pojem NORMIE
Před pár týdny jsem v komunitě lidí, kde si předáváme zkušenosti s léčbou psychofarmaky a jejich vysazováním, narazila na nový anglický pojem. NORMIE (čti nórmí). V doslovném překladu je jako „Normie“ označován člověk, který žije konvenčním způsobem života, nevybočuje z řady, co se týká stravy, koníčků či způsobu obživy. Má většinový názor na většinu světových témat. Dopřeje si sem tam kino, sem tam dovolenou, sem tam sex. Dobře se nají, obvykle se dobře vyspí a dny mu (jí) běží jeden za druhým bez větších výkyvů (v případě „ní“ se výkyvy dostavují většinou jednou měsíčně).
My, kterým byla přilípnuta psychiatrická diagnóza, jsme nějak vybočili. Truchlili jsme příliš dlouho nad ztrátou manžela, byli jsme moc dlouho smutní poté, co nám odešly děti z domů, zdáli jsme se okolí příliš melancholičtí ve svých „středních letech“, kdy jsme si uvědomili, že první půlka života je definitivně za námi. Začaly nás nebavit věci, které jsme dosud dělali, protože nás u toho začaly trápit fyzické bolesti. Dokonce jsme si dovolili pocítit nechuť se vídat s lidmi, které jsme doteď považovali za své blízké přátele. Z energetických dobíječů ostatních jsme se stali pasivními a potřebovali jsme naopak přijímat. A po nějaké době moudré bílé pláště pravily, že „to nebyl stav a smutek běžný, ale chorobný, který bylo potřeba léčit. Mimo jiné tabletkami.“ (zdroj www.deprese.com).
A tak se stalo, že jsme se léčit začali. Některým, a skutečně takové znám, léčba zafungovala a žijí i přesto, že jsou na psychiatrické medikaci, plnohodnotný a pro ně normální život. Těm to přeji a trochu jim závidím. Méně šťastní, mezi které se řadím i já, ale „díky“ psychofarmakům žijeme měsíce či spíš roky něco, co je od naší normy hodně vzdálené. Je nás hodně a ti, kteří o tom hovoří ve skupinových fórech na sociálních sítích a ve svépomocných skupinách, jsou jen špičkou ledovce. Mnoho psychiatrických pacientů strádá. Nemají sílu, energii a mnohdy už po desetiletích užívání léků nejsou ani dostatečně mentálně vyspělí, aby byli schopni prostudovat a přijmout, že za jejich letitými obtížemi by mohly být právě psychiatrické léky. A že by jejich lékaři nemuseli mít pravdu!
Já se od svojí normy, tedy toho, co považuji pro sebe za plnohodnotný život odpovídající mému věku a sociálnímu postavení, stále významně odchyluji. V čem?
Nepracuji
Ani na částečný úvazek!
Nesportuji
Ne že bych nechtěla. Právě naopak. Hrozně moc bych chtěla, ale mám tak špatnou fyzičku a tělo je tak unavené, že aktivity, které v lepších dnech zvládám, se těžko dají nazvat sportem.
Nejsem „družná“
Společnost jiných lidí vyhledávám daleko méně, než bych si přála. Proč? Zčásti proto, že nenacházím mnoho společných témat k hovoru a zčásti proto, že když se už nějaké najde, vydržím se bavit jen chvíli.
Nejezdím na dovolené
Netroufla bych si vyjet na týden pod stan nebo do hotelu. Moje maximum jsou tři noci mimo domov. Hlavně proto, že v cizím prostředí spím ještě hůř než ve své posteli.
Nevěřím si
Nemůžu se spolehnout na svoje tělo, že když někde něco slíbím, budu schopna to také splnit.
Nepřipadám si přitažlivá
Ani jako partnerka, ani jako žena obecně.
Nemám druhým co nabídnout
Nejčastěji našim dětem, protože aktivity, o které by jevily zájem, jsou pro mě příliš vyčerpávající a vyžadovaly by ode mě alespoň normální fyzickou kondici, kterou nemám.
A to jsem na tom ještě pořád celkem dobře, protože díky psychofarmakům a odvykání od nich se mnoho pacientů dostalo do stavu, kdy měsíce nevyšli z domu, musel u nich 24 hodin někdo být a hlídat je, protože jejich touha ukončit život byla tak silná, že potřebovali neustálý dohled. Řada lidí díky lékům získala potravinové intolerance nebo přímo alergie, takže než aby jim bylo špatně, raději nejedli nic. Zajít se najíst do restaurace bylo absolutně nemyslitelné. Někteří dlouhé měsíce nebyli schopni řídit auto, protože dopravní ruch byl pro jejich narušenou centrální nervovou soustavu příliš velkou zátěží. Řada lidí nedokázala číst knihy nebo se soustředit na pořady v televizi. Když jim někdo vzal mobil, na kterém hráli hru, díky níž se uklidňovali, spustil se jim panický záchvat. Hodiny přecházeli po místnosti sem a tam a nesměl na ně nikdo promluvit. Podobných zveřejněných příběhů jsou desetitisíce.
„U léků existují JEN účinky. Nejsou žádné žádoucí či nežádoucí.“
Jednou jsem náhodou narazila na přednášku MUDr. Ludmily Elekové „Co Vám lékaři neřeknou“. A zaujala mě myšlenka, že všechny léky „mají účinky. Nejsou žádné nežádoucí účinky, jsou jen účinky.“ Šťastní jsou lidé, kterým lék zafunguje a projeví se u nich jen pozitivní efekt. Každý ale určitě známe někoho, kdo bere lék na potlačení vedlejšího účinku jiného léku! A není trochu zvláštní, že nejen u psychofarmak je v příbalových letácích vyjmenováno v sekci vedlejších účinků v podstatě všechno, na co mají fungovat?! Lék na depresi může způsobovat depresi, lék na úzkost zhoršuje úzkost, léky na spaní způsobují nespavost …
Doktorka Eleková vybočuje ze systému, dotýká se témat, která jsou tabu, a je za to v médiích dost popotahovaná. Já ještě nejsem tak známá jako ona a zvolila jsem zatím trochu umírněnější formu upozorňování na rizika spjatá s užíváním psychiatrických léků. A přesto, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, pevně věřím, že ke svojí normalitě se jednou navrátím a povedu po všech stránkách plnohodnotný život, i když typický „Normie“ s většinovým názorem na témata co hýbou světem, ze mě nikdy nebude.
