Nahoru, dolů… aneb Windows and Waves

Normální život…

Když si vzpomenu na můj minulý život, ten z doby před psychofarmaky, byl vždy víceméně stabilní. Netrpěla jsem významnými změnami nálad, i když s narůstajícím věkem jsem uměla určit, že se blíží menstruace, protože PMS byl asi ten jediný výkyv, který jsem byla schopná díky podrážděnosti a fyzickým příznakům detekovat. Většinu svých dní jsem fungovala normálně, tedy občas jsem byla rozzuřená, občas melancholická, jindy veselá a často v dobré náladě. Asi jako každý jiný jedinec, každá jiná žena v mém věku, která s láskou pečuje o rodinu, o domácnost, chodí do práce, stýká se s přáteli. Jak obyčejné a přece tak krásné!

… versus život s psychofarmaky

Užívání psychofarmak mě o tento stav „normálnosti“ připravilo. Velice špatně spím a navíc každé ráno trpím chemickou kocovinou, která se dá přirovnat k té skutečné, jen bez příjemného večerního alkoholového opojení. Je mi zle od žaludku, někdy tak, že mám pocit, že se pozvracím. Bolí a motá se mi hlava. Nejsem schopná kloudně uvažovat. Zavírají se mi oči, ale spát nejde. Třesou se mi ruce, někdy i nohy a to tak, že kdybych na klíně držela malé dítě, byla by to pro něj zábavná hra „takhle jedou páni, takhle zase dámy… takhle jedou husaři“. Mně to ale po těch letech zábavné nepřijde ani trochu. Když tento stav rozdýchám, z čehož mě občas pořádně bolí na prsou i mezi lopatkami, mám většinou hodinu až dvě relativní klid, který využívám k tomu, abych se najedla, umyla, vyřídila SMSky, přečetla si na webu zprávy.

Nahoru a dolů během každého dne

Kolem jedenácté dopolední se dostavuje další dávka třesu a panických úzkostí. Mám takový strach, jako bych měla jít za minutu před maturitní komisi a vůbec jsem se nepřipravovala! Jenže já nikam nemusím, jsem doma, v bezpečí, sama nebo se svými milovanými, a přesto mě v útrobách svírá takový chlad, že musím stále chodit na záchod. Nedokážu být v klidu, takže popocházím buď po bytě, nebo v lepším případě, když mi to fyzický stav dovolí, jdu na procházku. Někdy se uchýlím k fyzické aktivitě, jako je skládání prádla, umytí nádobí, uvaření polévky. Jindy se jen zoufale snažím nepropadnout panice, že takhle už bude vypadat každý z mých budoucích dnů, až do smrti.

Jakmile se mi podaří sníst oběd, jsem na dobré cestě přežít další den. Jídlo do sebe už roky vpravuji bez nejmenšího pocitu hladu či chuti k jídlu, naštěstí moje trávicí soustava už neprotestuje jako tomu bylo dříve a tak, ačkoliv z jídla nemám vůbec žádný požitek, energie z něj je pro tělo požehnáním. Ke zjištění, že na řadu fyzických obtíží mi pomáhá doplnit energii, klidně i formou rychlých cukrů, jsem se dopracovávala dlouho. A teď se snažím toho využívat, jak jen to jde.

„Škodlivé“ spaní přes den a rychlé cukry?!

V brzkém odpoledni se můžu na chvíli věnovat duševně namáhavější činnosti, jako je třeba psaní nebo čtení. Zcela plánovitě a maximálně po dvou hodinách zavírám knížku, počítač a pak i oči, protože jdu do zatemněné ložnice a dopřávám mozku i tělu odpočinek. Vypínám mobil a v tichu, do kterého skoro neznatelně probublává relaxační nebo vážná hudba, zkouším usnout. Za uplynulých pět let se mi během dne podařilo usnout maximálně desetkrát.

Odpolední poležení se ale stává nedílnou součástí mého obvyklého dne a dopřávám si ho bez jediné výčitky svědomí. Dobře si pamatuju na svoji první hospitalizaci na psychiatrické klinice, kde jsme měli zakázáno se přes den postele skoro i dotknout. „Děláte snad v dolech?! Abyste musela po obědě odpočívat?“ Tak se na mě jednou obořila sestra, když jsem si absolutně vyčerpaná chtěla odpoledne na chvíli lehnout. Ne, v dolech nedělám. Ale moje  dlouhodobá spánková deprivace mě dohání k slzám a občas i k šílenství. Takže proč bych se měla odpolednímu odpočinku vyhýbat? Naopak.

Když po hodině až dvou vylézám z postele, je mi podobně jako ráno. Třes a celkový hnusný fyzický stav naštěstí netrvá tak dlouho. Glykemii si neměřím, ale mám vypozorováno a odzkoušeno, že mi pomáhá se najíst a srovnat tím hladinu cukru v krvi. Někdy si připravím plnohodnotnou svačinu se zeleninou a ovocem, jindy najdu v košíčku se sladkostmi ten nejrychlejší cukr v podobě čokolády. Tělo se uklidní, mysl začíná zase jakžtakž fungovat.

Další den k (ne)přežití

Mám před sebou několik odpoledních hodin, které nejraději trávím v klidu. Koukáním do zelených korun stromů, četbou, zahradničením. Když je mi lépe tak i nenáročnými hrami s dětmi nebo procházkou. Vyhýbám se přitom jakémukoliv stresu, a to i zdánlivě banálnímu, jako je řízení auta, nakupování, setkání a rozhovor s větším množstvím lidí. Mnoho odpolední ale trávím i na gauči, s mokrým kapesníkem na čele, protože bolest hlavy se zdá být nezvladatelná. Se zavřenýma očima jen z dálky a nezúčastněně sleduji, co se doma děje. Kdo se vrátil ze školy či z kroužku, kdo si vaří čaj nebo jde ven s kamarádkou.

Večery jsou pro mě krátké. Chodím spát brzy, protože i přes veškerou snahu a spoustu odpočinku přes den, jsem jednoduše stále unavená a vyčerpaná. A často rozbolavělá, jelikož únava se promítá do držení těla, které toho má po celém dni dost a tak navečer cítím svaly, jako bych právě přišla z dvacetikilometrové túry. Když je obzvlášt´zlý den, tak mě ještě k tomu bolí hlava a pálí oči z pláče, protože upřímně, kdo má tohle všechno pořád prožívat? Den za dnem, týden za týdnem?

Windows and Waves neboli Okna a vlny

Za dobu, co psychofarmaka užívám, se objevilo několik světlejších období. Vždy travala tak dva či tři týdny, po „přihození“ další medikace v nemocnici. Udělalo se mi na chvíli dobře, tak nějak „normálně“. Ale účinek tabletek rychle slábnul, tělo si na ně zvyklo, dostavily se opět ranní nevolnosti a převládly nežádoucí účinky nad těmi žádoucími.

Po sinusoidě se pohybuji i nyní, když dávky prášků snižuji. Angličtina má pro tento vývoj krásný pojem, „Windows and Waves“, tedy doslova přeloženo jako „Okna a vlny“. Moje „okno“ znamená, že okamžitě začnu být aktivní. S radostí nakoupím a uvařím, jedu s dětmi na vyjížďku na kole, bavím se s přáteli ať osobně či po telefonu. Začnu mít plány a začnu se na jejich realizaci těšit. Diář se mi začne plnit „kafíčky“, začínám pokukovat po práci a třeba i několik dní nebrečím. Fyzické potíže snáším lépe, ranní kocoviny prodýchávám rychleji, vidím jasněji světlo na konci tunelu a cesta k němu mi připadá schůdnější.

Když mám „vlnu“, jsem převálcovaná, zničená, ubitá. Pohybuji se a mluvím pomalu, nikomu nevolám, ještě intenzivněji vyhledávám ticho, samotu. Šetřím energií až na dřeň, což někdy znamená, že několik dní nevytáhnu paty z domu, z postele, z pyžama. To, že cesta ke světlu na konci tunelu vede, mi musí připomínat moje okolí, protože ji nejsem schopna vidět. Často pláču, naříkám, zoufám si.

Jak jsem se přesvědčila, je to úplně normální a všechny moje pocity a prožitky zaznamenalo mnoho lidí, kteří stejnou životní zkouškou prošli přede mnou. Jejich příběhy, podpora mé rodiny a přátel, kteří zůstali, a nakonec i moje víra v dobrý konec mi zatím vždy pomohly k tomu, abych v sobě našla dost síly přežít každý den a pokračovat s vidinou toho, že jednoho dne bude můj život zase tak normální, tak obyčejný a tak krásný. Že budu ženou, která s láskou pečuje o rodinu, o domácnost, chodí do práce, stýká se s přáteli…