Po druhém roce… rekapitulace

Ano, již dva roky uběhly a já týden co týden ukrajuju dávky psychiatrických léků. Ani druhý rok nebyl jednoduchý.

Po úplném vysazení antipsychotik v květnu 2021 nastalo několik velice náročných týdnů. Abstinenční symptomy, které mě trápily ze všeho nejvíce, byly nespavost, bolesti celého těla a neschopnost se pohybovat a neustálé vyplavování stresových hormonů, čili nepřetržitý život v modu „bojuj nebo uteč“. Po pár týdnech se situace naštěstí uklidnila a já jsem začala zase lépe spát a díky tomu trochu lépe žít.

Podzim

Podzimní období, kdy udeřila „nevímkolikátá“ vlna Covidu, mě v podstatě uvěznilo doma. Z osobních důvodů, které velmi souvisí s nedůvěrou ve farmaceutický průmysl, jsem se nenechala naočkovat, a tudíž jsem měla zavřené dveře. Stejně jako moje dvě dcery. Byla jsem jim tedy alespoň neustále k dispozici, když potřebovaly poradit se školou nebo si jen tak postěžovat na nespravedlnost a diskriminaci, kterou i ony v té době začaly pociťovat.

Využila jsem čas a sepsala jsem několik článků pro odborné i populární časopisy. Vyšel pouze jeden, v časopise Meduňka. Ostatní mě zdvořile odmítly, protože kontroverzním tématem, kterým psychofarmaka bezesporu jsou, se nechtěly zatěžovat. Ano, zamrzelo mě to.

Čas jsem využila i k tomu, abych pokračovala v práci na své knize, románu s názvem Neblázni, Jano! Naštěstí jsem tou dobou byla schopná absolvovat i několik online kurzů tvůrčího psaní, takže jsem čerpala know-how a současně se věnovala aktivitě, která mě velmi baví.

Zima

Bohužel mi uplynulý rok přinesl i velké osobní změny. Po dlouholetém vztahu, který trval déle než polovinu mého dosavadního života, jsme se s partnerem rozešli. Unést tuto skutečnost nebylo a stále není jednoduché. Možná se teď nabízí otázka, zda k rozpadu manželství přispěla i moje téměř šestiletá „epizoda“ s psychiatrií?! Odpověď zní: „Nevím.“

Jaro

Abych si přišla více užitečná, začala jsem se poohlížet po práci. Potěšilo mě, když jsem si mohla z několika míst vybrat. Ještě nepatřím úplně do starého železa. Nakonec jsem se rozhodla pro práci z domova, pouze na pár hodin týdně. Byla to zcela jistě dobrá volba, jelikož větší pracovní zátěž si zatím nemůžu dovolit. Pracovat v termínech, stresu a úkolech zatím nedokážu. Na druhou stranu jsem ráda, že hlava mi stále slouží a jsem přesvědčená, že to bude ještě mnohem lepší, až se léků zbavím definitivně.

Jak to vypadá teď?

V březnu 2022 se mi podařilo kompletně dovysadit lék na úzkost, Diazepam. Nicméně po několika týdnech se dostavil opožděný syndrom z vysazení (Protracted Withdrawal Syndrome), takže jsem ho ve velmi nízké dávce nasadila zpět. Byla jsem zklamaná, že po pár týdnech svobody jsem musela lék do svého portfolia vrátit, nicméně bez spánku momentálně fungovat nemůžu a nechci.

Kromě Diazepamu mi zbývá ještě malé množství antidepresiva, Amitriptylinu. Zdálo by se, že už je to otázka dní, maximálně týdnů, se psychofarmak nadobro zbavit, ale není tomu tak. I zdánlivě nízké dávky léků totiž mají v těle a mozku velký vliv a efekt, proto není radno konec uspěchat, obzvlášť po tak dlouhé době, po kterou jsem je užívala. Po zkušenosti s Diazepamem to vím.

Kolik mi reálně zbývá?

Před dvěma lety jsem si dávala odvážný odhad, že snižovat do nuly budu 2-4 roky. Ukazuje se, že to byl odhad reálný a ráda bych ho teď poupravila. Za rok bych už chtěla být opravdu na absolutní nule.

Poslední měsíce, které mám před sebou, ale nebudou v žádném případě jednoduché. Ukazuje se, že nespavost ve spojení s úzkostmi jsou natolik nepříjemné a bránící mi v jakž takž normálním fungování, že se musím snažit eliminovat i zdánlivě banální spouštěče stresu. Musím být velmi opatrná na zátěž, kterou na sebe naložím a nemůžu zatím stále nikomu nic slíbit, protože i závazek se může stát spouštěčem nepřiměřené stresové reakce, se kterou se pak jen horko těžko vyrovnávám.

Vy, kteří mi držíte pěsti a fandíte mi, buďte tady pro mě, prosím, ještě další jeden rok. Pak to snad opravdu bude definitivně za mnou. Díky za vaši trpělivost.