Pomalu nebo rychle?

Rozhodnutí zbavit se prášků přichází v době, kdy je užívám přibližně tři a půl roku. Koktejl, na kterém jsem je alarmující. Antidepresiva, antipsychotika, prášky na úzkost a prášky na spaní. Je toho dost. Moje naštvání na to, jak nefungují (a nikdy nefungovaly) je tak velké, že bych je nejraději hodila všechny najednou do koše. Hned. Zafungovalo by to? Jak dlouho by mi bylo špatně? Zvládla bych to? Na vlastní kůži jsem si už dříve nedobrovolně vyzkoušela, jaké to je, když se léky vysadí příliš rychle. Nebo když vám vymění jedny za druhé. Nefunguje žlutá tabletka? Tak zkusíme oranžovou! Stavy, které jsem při těchto pokusech zažívala, jsou pro průměrně zdravého člověka nepředstavitelné.

Hlava

Nejen že neskutečně bolí, ale navíc v ní přeskakují myšlenky jedna za druhou. Nesmysly, které nelze přebít fyzickou aktivitou, spánkem ani koukáním do blba. Prostě tam jsou, úporné, nekončící, vtíravé, až máte pocit, že se skutečně zblázníte.

Břicho

Neustále se to v něm vaří a bublá, přitom jíst vám nechutná. Takže se vlastně ani nemá co vařit, protože denně do sebe vpravíte sotva banán a přesnídávku. Z nedostatku jídla jste vyčerpaní. Víte, že se musíte najíst, abyste zvládli obstarat alespoň svoje běžné denní potřeby, ale ono to prostě nejde. Brečíte nad kouskem rohlíku, když ani po několika minutách žvýkání nemůžete polknout jediné sousto. Děsíte se pohledu na váhu, kde ručička den za dnem klesá níž a níž. Zrcadlu se vyhýbáte obloukem, protože z něj na vás z propadlého, šedého obličeje koukají dvě smutné, zakalené oči. Není to hezký pohled.

Třes

Nejen viditelný, který vás dostává do trapných situací, protože nejste schopni nalít čaj z konvice bez vybryndání na stůl. Ale i ten neviditelný, vnitřní, kdy máte pocit, že všechny vnitřnosti vám z těla chtějí vyskočit ven, roztrhnout vás. Nevíte, co udělat, abyste to vnitřní pnutí zahnali pryč. Chodíte po bytě, nadáváte, brečíte, voláte o pomoc Boha, přírodu, vesmír. Jen ať už to konečně přestane.

Únava

Dá se srovnat snad jen s opravdu těžkou chřipkou. Každý sval a kloub vás bolí. V posteli přemýšlíte, jestli se zvládnete otočit z jednoho boku na druhý. Optimalizujete pohyb po bytě, abyste při jednom zvednutí z gauče zvládli obejít záchod, napít se vody a vyhodit šlupku od banánu do koše. Procházka ven se jeví stejně náročná jako výstup na Sněžku. I mluvit s rodinou nebo jen přijmout telefonický hovor vám sebere tolik energie, že si to nakonec rozmyslíte. Dlouhé hodiny trávíte osamocení.

Spánek

Nepřichází. Uléháte do postele vyčerpaní a věříte, že únava je tak velká, že přece musíte okamžitě usnout. Jenže ani po hodině, dvou, třech ještě nespíte. Zoufale se snažíte držet zavřená víčka, počítat ovečky, uklidnit neustále pracující mozek. Zkoušíte si pustit relaxační hudbu a přitom myslet na něco hezkého. Když se pak po pár hodinách trhaného spánku hluboko nad ránem vzbudíte, víte, že už se vám znovu nepodaří usnout. A ptáte se sami sebe, jak další den přežijete? Doufáte, že se vám podaří usnout přes den, ale když se vláční svalíte na gauči a zavřete oči v touze si na chvíli od všeho odpočinout, po chvíli upadnete do zvláštního mezistavu, Nespíte, ani nebdíte. Myšlenky v hlavě se začínají opět vařit. Je to sen? Nebo skutečnost? Je to děsivé a tak raději otevřete oči, posadíte se a jste smíření, že dnes si během dne opět nezdřímnete.

Soustředění

Je úplně v háji. Sledujete televizi, ale vůbec nevíte, o čem se tam hovoří. Čtete knížku a po pěti stranách se musíte vrátit zase na začátek, protože si nic nepamatujete. Když v místnosti hovoří více lidí najednou, ztrácíte po chvilce přehled a mozek se přehřívá nebo úplně vypíná.

Panické záchvaty

Přepadají vás zdánlivě bezdůvodně. Uprostřed noci se zničehonic vzbudíte se smrtelným strachem, oči máte vytřeštěné, přerývaně dýcháte a máte pocit, že tlukot srdce musí být slyšet i ve vedlejší místnosti. Potíte se, přitom je vám zima. Ruce vám brní až do konečků prstů. Kůže na celém těle vás pálí tak, jako byste si dali olejovou lázeň. Panické úzkosti přicházejí i během dne, mezi lidmi i o samotě, na místech známých i nových. Není v tom žádná logika, žádný klíč.

Všechno jsem zažila. A tak vím, že rychlé nebo dokonce okamžité vysazení prášků ze dne na den, které by znamenalo pravděpodobně tohle všechno ve velmi intenzivní podobě, nechci podstoupit. Volím tedy cestu dlouhou, postupným snižováním dávek. Nikdo mi sice nezaručí, že se na ní symptomy neobjeví, ale věřím, že nebudou tak silné a život ohrožující. Moje rozhodnutí tedy zní:

Pomalu!