Povídání o (NE)závislosti

Stalo se dávno …

Bylo to na podzim, bylo mi necelých 19, studovala jsem první semestr vysoké školy a bydlela jsem na kolejích. Ke skromnému kapesnému, které jsem dostávala od rodičů, jsem si přivydělávala. Měla jsem dostatek peněz, času i nápadů, někdy dost ulítlých. A měla jsem pocit, že můžu všechno na světě, protože od maminky, kterou sice bezmezně miluju, jsem byla dostatečně daleko a nikdo mě tudíž nehlídal. Ani starší ségra.

Z malého města, kde mě všichni znali, jsem se najednou ocitla v anonymní Praze. Velkoměstě, kde bylo každému úplně jedno, co mám na sobě, s kým se bavím, na jaké akce chodím. Ne, že bych byla zrovna bůhvíjaká „hipízačka“. Ale na moje dřívější poměry jsem si užívala zkrátka „free“ život. Byla jsem poprvé skutečně NEZÁVISLÁ.

O mnoho let později, s narozením naší první dcery, jsem začala (NE)ZÁVISLOST vidět jinýma očima. Očima mámy, na které je prvních pár měsíců života miminko životně závislé. Nemohla jsem se vzdálit kdykoliv a na jakkoliv dlouho, protože naše hladové dítě odmítalo lahvičku i umělé mléko. A nešlo jen o jídlo. Postupně jsme společně s manželem dělali (a stále děláme) rozhodnutí za naše děti. Uvědomění, že v našich rukou máme životy našich potomků a že jsou na nás v mnoha směrech ZÁVISLÍ, bylo pro mě jednou z největších výzev mateřství, na kterou jsem nebyla dopředu nijak „proškolena“.

Stalo se nedávno …

Další kapitola o (NE)ZÁVISLOSTI se v mém životě začala psát před pěti lety, kdy jsem zahájila svoji psychiatrickou léčbu. Byla jsem tehdy zcela naivní. Sice jsem se svojí praktické lékařky hned zkraje zeptala, jestli se na Lexaurinu, který mi tehdy společně s antidepresivy předepsala, nemohu stát závislou?! Spokojila jsem se ale s její odpovědí, že „Lexaurin opravdu závislost způsobuje, ale že ho budu brát jen chvíli, jen do té doby, než začnou působit nenávyková antidepresiva“.

Jak jsem pochopila o mnoho měsíců, možná spíš let později, psychiatři a farmaceutické firmy si lehkovážně pohrávají s termíny. Těmi jsou NÁVYK a ZÁVISLOST (anglicky Dependency and Addiction). Matou lidem hlavy. I já si ji nechala zmást. Bylo mi divné, že lék, označovaný za „bezpečný a nevyvolávající závislost“ má v příbalovém letáku napsáno, že se při ukončení léčby musí vysazovat postupně, v řádu týdnů či měsíců!? Vrtalo mi hlavou, proč se takové „zbraně“ není možné zbavit ze dne na den? Jednoduše ji zahodit?

Spokojila jsem se nicméně s formulkou z příbalového letáku i s ujištěním lékařů. Věřila jsem, že s pomocí tabletek začnu zase rychle jíst i spát, že se úzkostí a deprese rychle zbavím, že se můj život rychle vrátí do starých kolejí a bude mi fajn. A že se pak stejně rychle zbavím i „bezpečných“ antidepresiv. I kdyby to mělo trvat zmiňovaných pár týdnů! To přece zvládnu!

Lexaurin jsem přestala užívat po prvních několika týdnech, tak jak mi bylo předpovězeno. „Zbavila jsem se ho a ani to nebolelo,“ říkala jsem si a byla jsem pyšná, jak jsem to v pohodě zvládla. Na antidepresivech jsem ale měla stále všemožné i nemožné vedlejší účinky, bylo mi blbě, nebyla jsem to já. Proto jsem se rozhodla vysadit i je. Neměla jsem toho tehdy ještě moc načteno, takže jsem se vysazení léků, které „nevyvolávají závislost“, vůbec neobávala. Rada lékaře zněla: „Berte dva týdny půlku a další 2 týdny půlku z půlky.“ Poslechla jsem.

Ještě, než jsem se dostala na „půlku z půlky“, se začaly dít věci! Bylo mi neskutečně zle. Netušila jsem, proč a co se to se mnou dělo? Nechala jsem se proto dobrovolně zavřít do blázince, kde mě stabilizovali (rozuměj dostatečně zamedikovali) a poučili, že se jedná o relaps mojí „nemoci“. Dnes vím, že to byl nerozpoznaný absťák. A taky vím, že už tehdy jsem byla na psychofarmakách ZÁVISLÁ. Nebo přesněji řečeno, že moje tělo si na chemii vytvořilo fyzický NÁVYK.

Ptáte se, jaký je v tom rozdíl? Dovolím si krátkou vsuvku. Odborníci popisují, že každá ZÁVISLOST (například na alkoholu, nikotinu, kofeinu, kokainu a dalších „návykových“ látkách) má složku fyzickou a složku psychologickou. Fyzickou asi není třeba vysvětlovat. Tělo si jednoduše na přísun psychoaktivní látky zvykne, a když ji nemá, projevuje se to fyzickým absťákem. Psychologická složka závislosti tkví v tom, že dotyčný jedinec po látce „prahne a touží“. Chce ji získat za každou cenu. Neváhá proto lhát, krást, v horším případě prodávat své tělo nebo dokonce vraždit. Jen aby si látku opatřil a mohl si „šlehnout“.

U některých psychofarmak, především ze skupiny léků na úzkost (tzv. benzáků) odborníci i výrobci léčiv varují, že při dlouhodobějším užívání může dojít ke vzniku ZÁVISLOSTI. Té se vším všudy. Tedy že se u člověka rozjede i ona psychologická složka, protože se po spolknutí dostatečného množství tabletek cítí v rauši, sjetý, blažený. Množství tabletek musí neustále zvyšovat a neváhá si je opatřovat na černém trhu, zaplatit za balení Diazepamu stovky, i tisíce korun, lhát, krást …

Naproti tomu u ostatních psychofarmak, která jsou označována jako bezpečná (antidepresiva, antipsychotika, stabilizátory nálady a další), se o vzniku závislosti nepíše ani nemluví. A nepíše a nemluví se bohužel ani o tom, že sice nezpůsobují ZÁVISLOST, ale jednoznačně způsobují fyzický NÁVYK. Musím přiznat, že mě toto slovíčkaření vytáčí. Nikdy jsem po žádné psychodroze „netoužila ani nebažila“. Přesto jsem si na zcela legálních „lécích“ vypěstovala brutální fyzický NÁVYK.

Děje se nyní …

Jak to vypadá, když se svého NÁVYKU chci zbavit? Prožívám něco, čemu se odborně říká „syndrom z vysazení psychofarmak“. Projevuje se třesem končetin, bolestmi hlavy, celkovou slabostí, nespavostí, nervozitou, zvracením, únavou …

Na rozdíl od „abstinenčních příznaků“, které člověk zažívá, když se zbavuje něčeho, na čem je ZÁVISLÝ. Ty se totiž projevují třesem končetin, bolestmi hlavy, celkovou slabostí, nespavostí, nervozitou, zvracením, únavou …

Léčba ZÁVISLOSTI je náročnější v tom, že je potřeba se zaměřit i na její psychologickou složku. A to bývá práce na dlouho, mnohdy do konce života. Jde o to, aby abstinující alkoholik u regálu s Rumem odolal a nekoupil si ho! Nikdy! U psychofarmak jsme tohoto ušetřeni, protože většina z nás se rozhodně netěší na desátou večer nebo osmou ráno, až si zapijeme svoji dávku barevných tabletek! Naopak. Za sebe můžu říct, že já tyto okamžiky přímo nesnáším. Jakmile se tedy tělo jednou zbaví fyzického NÁVYKU, máme vyhráno! Zní to jednoduše, ale cesta je to dlouhá, trnitá, ale vím, že proveditelná.

Stane se…

Nemůžu se dočkat, až se svých bílých a žlutých tabletek nadobro zbavím a budu opět NEZÁVISLÁ. A taky až s manželem nasedneme do auta nebo karavanu a vydáme se na cestu, na které se NEZÁVISLE zastavíme tady a tam, protože už tou dobou budeme mít NEZÁVISLÉ a samostatné děti. A možná, že se budu cítit stejně „free“ a NEZÁVISLE, jako když mi bylo 19.