Snižování je dřina … po mém prvním roce …REKAPITULACE

Od okamžiku, kdy jsem se rozhodla vzít svoje zdraví zpět do vlastních rukou a postupně se zbavit jedů ve formě psychofarmak, uběhl rok. Byl extrémně náročný, protože:

Mě obtěžovaly každodenní abstinenční příznaky

Nikdo, včetně mě, nedokáže rozklíčovat, který příznak je více vedlejším nežádoucím účinkem prášků a který je více spojen s abstinenčním syndromem. Většinu obtíží registruju po celou dobu, co psychiatrické léky užívám, takže jsem moc doufala, že se snižujícími se hladinami léků budou tyto příznaky slábnout. To se zatím bohužel neděje, pravděpodobně proto, že stále užívám významná množství a nežádoucí účinky se stále masivně projevují.

Chemická kocovina

Každý den po ránu, neboli třes, pocit na zvracení, bolesti a motání hlavy, velké úzkosti spojené s neklidem … všechno zažívám téměř denně. V dlouhodobém pohledu na to, jaká kolapsová rána jsem mívala třeba před dvěma lety, kdy jsem se třásla i dvě hodiny, doslova hýkala, kolíbala se sem a tam na posteli a nemohla dýchat, jsou moje aktuální rána o mnoho lepší. Ale do mého vysněného normálního rána, kdy se vzbudím, budu mít chuť se nasnídat, budu cítit energii do nového dne a budu se těšit, co zažiju, mám ještě kus cesty.

Nespavost

V jedné chvíli dosáhla takové intenzity, že jsem s přicházejícím večerem začínala být čím dál víc nervózní a bála se na postel, na které strávím několik dalších hodin, i jen podívat. Spánková deprivace během snižování psychiatrických léků je běžný jev. Skutečnost, že jí prošly zástupy lidí přede mnou a přirozený spánek se jim nakonec vrátil, mi dává naději. Snažím se spát, kdy to jde.

Do programu dne jsem začlenila každodenní poležení po obědě a nemám strach, že bych pak díky tomu v noci o to hůř spala. Vím, že existují lidé, kterým se během vysazování režim zcela převrátil, dny prospali a v noci byli vzhůru. I těm se ale nakonec běžný noční spánek nakonec vrátil. Už řadu let spím se špunty do uší, s maskou na oči, poslední měsíce v samostatné místnosti bez sebemenších rušivých elementů. Mám připravenu  relaxační hudbu i mluvené slovo. Improvizuju, snažím se být trpělivá a tento, věřím že přechodný stav, akceptovat.

Návaly adrenalinu (Adrenalin Surges)

Někdy jsou nazývány jako panický záchvat nebo úzkost. Do mé první pilulky Escitalopramu v roce 2016 jsem NIKDY nic podobného nezažila. Ani před maturitou, před státnicemi na vysoké škole, ani když mi umřel tatínek. To, co se děje v chemií zmateném mozku a následně i těle nemá s běžným stresem, strachem nebo obavami, které zažíváme, NIC společného. Zvířecí pud „bojuj nebo uteč“, který má právě zvýšená hladina adrenalinu na svědomí, zažívám každý den, někdy desetkrát, někdy stokrát. Přichází, jak se mu zachce. Mezi známými lidmi, mezi neznámými lidmi, když jsem sama, ráno, večer, když ležím, když vařím, když se dívám na televizi…

Dlouho jsem pátrala po spouštěči. A vypozorovala jsem, že i banálně malý stres, jako třeba myšlenka na nějakou povinnost nebo zazvonění mobilu, mohou spustit tuto okamžitou reakci. Není to ale pravidlo, A proto se s tímto příznakem tak špatně žije. Když to přijde, tak chci z „toho“ okamžitě pryč. Utéct, schovat se, začít brečet, kopat, ječet, mlátit kolem sebe … a představte si, že žijete ve společné domácnosti s manželem a dospívajícími dětmi. Jak se asi cítí oni, když mě musí zažívat v těchto krizích?!

Bolesti

Bodavé i tupé bolesti hlavy, ztuhlý a bolavý krk, bolest zad odshora až dolů, tlak a bolest na prsou, bolesti svalů na rukách i nohách, poslední týdny se přidaly bolesti čelistí, bolesti břicha a podbřišku nejen při menstruaci. Tento příznak mě v posledních měsících v podstatě uvěznil doma, protože nezvládám díky bolesti a vyčerpání z ní dojít ani do obchodu nebo na krátkou procházku. Několik týdnů jsem nevyjížděla autem, protože zacouvat zpět do garáže a otočit přitom hlavou na ztuhlém a bolavém krku bylo nemožné. 

Spoustu času jsem prožila sama

Díky snižování psychiatrických léků zažívám největší a nejdelší sociální izolaci ve svém životě. Nespavost, bolesti celého těla, nevyzpytatelné návaly adrenalinu a z toho všeho pramenící neskutečná únava mě uzavřely do mého světa, který se skládá z knih, poslechu hudby nebo audioknih, sledování filmů a seriálů, polehávání a koukání „do blba“.

Ano, našly se i dny, kdy jsem vyrazila na krátkou projížďku na kole, v zimě na běžky, kdy jsem ušla i několik kilometrů dlouhou túru, kdy jsem udělala nějakou práci na zahradě nebo v domácnosti. Byly to ale spíš výjimky. Mnozí lidé samotu vyhledávají, mají ji ve svém naturelu a je jim v ní fajn. I mně je občas dobře, když jsem sama, obzvlášť silně pociťuju potřebu vlastního prostoru v okamžicích, kdy návaly adrenalinu hraničí s šílenstvím. Vždy jsem ale byla obklopená lidmi a jejich přítomnost mi dělala dobře. Věřím, že stejně jako ostatní příznaky, i toto je dočasná záležitost.

Přišla jsem i o zbytky fyzické kondice

Když se ohlédnu za roky na psychodrogách, vždy mi v blbých chvílích pomáhala fyzická aktivita. I když jsem byla mnohokrát v průběhu těch let zdecimovaná a bolavá, mohla jsem většinu dní vyrazit alespoň na procházku nebo zahradničit. I o toto málo jsem momentálně ochuzená.

Do obchodu vzdáleného několik set metrů dojdu maximálně dvakrát týdně. Co jde, tak nakupuji online. Řídit auto můžu jen výjimečně, protože jsem jednak unavená a moje reakce nejsou tak pohotové a potom mě také ze sezení v autě bolí celé tělo, hlavně záda. Stát u kuchyňského pultu je náročné, takže většinu jídel objednávám, vařím sporadicky. Když mám obzvlášť špatný den, nedokážu únavou a bolestmi v podvečerních hodinách ani sedět, tudíž hodiny trávím ležením a poslechem hudby nebo mluveného slova. Až do takového extrému mi ubyly fyzické síly.

Setkala jsem se s arogancí, záští a nepochopením

Naštěstí ne od mých nejbližších. Ti všichni se snaží se se vzniklou situací nějak srovnat. Nikdy mi nevyčetli, že přeháním, vymýšlím si, využívám systém či je, že jsem líná nebo že jsem „blázen“. Bohužel jsem si toto všechno vyslechla od osoby ze sousedství. A ač to není nikdo blízký a v podstatě mi je tato osoba ukradená, hodně to zabolelo. Nikdy mi ještě nikdo takto cíleně a vědomě neublížil.

Přišla krize manželství

Naše partnerské soužití nebylo nikdy vystaveno tak těžké zkoušce, jako v posledních měsících. Oboustranná frustrace z toho, že jsou naše životy tolik odlišné a že máme každý aktuálně zcela jiné možnosti a limity, nás uvrhla střídavě do stavu hádek a mlčení. Odrazilo se to samozřejmě i na dětech, které jsou samy v náročném období puberty. 

Dílčí úspěchy: Jak se mi už podařilo snížit medikaci?

Při modelu snižování o 2% z předchozí dávky vždy jednou za pět až deset dní (někdy déle) jsem se dostala na následující hodnoty:

Název léku	Typ léku	Dávka před rokem	Současná dávka
Tisercin	Antipsychotikum	12,5 mg	0 mg
Amitriptylin	Tricyklické antidepresivum	35 mg	15 mg
Oxazepam	Benzodiazepin, lék na úzkost	30 mg	15 mg
Zolpidem	Z-Drug, lék na spaní, hypnotikum	5 mg	5 mg

Našla jsem fungující odbornou podporu

Pravidelně konzultuji svůj postup, pocity a obtíže se svým koučem. Sice jen telefonicky, na dálku, ale dává mi to smysl a mnohdy od něj slyším tolik potřebné ujištění, že „to takhle nezůstane napořád“. Nejednou mi byl ochoten vyhledat a nastudovat si potřebné informace o mých bizarních příznacích, třeba co se týče přehřívání těla a mozku (pravděpodobně v důsledku anticholigerního efektu léku Amitriptylin).

Byl a je mi oporou po stránce odborné, i když problematika vysazování psychofarmak je natolik neprobádaná a vědecky neobjasněná, že mnohdy ani on sám jednoduše neví.

Přijala jsem skutečnost, že „Věci se dějí. Náhodně.“

Dlouho, roky, jsem se ptala, proč se tohle stalo a jak je možné, že se to stalo. Psychologové se mi vrtali v hlavě a snažili se mi vtlačit, že se nic neděje bez důvodu, že mám něco pochopit, něco tady za své předchozí generace „odtrpět“ a nebo naopak pro své budoucí generace „předtrpět“.

Bylo mi roky mizerně, plácala jsem se mezi různými terapeutickými přístupy, zkoušela jsem šarlatána, numeroložku, kineziologii, četla esoterickou literaturu… nic z toho nezatracuji, ale mně nic z toho nepomohlo. Moje tělo se totiž dostalo už dávno do fyzické závislosti na zcela legálních drogách.

V tento okamžik jsem si uvědomila, že existuje jediný druh „terapie“ a tou je se prášků zbavit. Jen tak může mozek a tělo začít zase fungovat správně. Přijala jsem skutečnost, že není žádný hluboký, duchovní, v kartách či hvězdách viditelný důvod, PROČ? Věci se dějí. Bez důvodu. Náhodně. Někdy bohužel … někdy bohudík.