Výroky psychiatrů … aneb jak jsem ztratila důvěru

Když jsem se před pár lety poprvé ocitla v péči odborníků, skutečně jsem věřila, že medicína na počátku 21. století je na vysoké úrovni. Vždyť lékaři umí zachránit život dítěte narozeného o několik měsíců dříve s porodní váhou hluboko pod jeden kilogram! Běžně se provádí transplantace mnoha nezbytně důležitých orgánů a lidé díky tomu získávají k dobru další roky života! Neplodné páry mohou díky metodám umělého oplodnění počít, odnosit, porodit a vychovat vlastní dítě!

O psychiatrické léčbě, postupech a medikaci jsem tehdy nevěděla nic, ale domnívala jsem se, že stejně jako v jiných oborech medicíny i tady jde všem o to, zvyšovat kvalitu a délku života pacientů. Postupem času jsem přicházela na to, že do hry vstupují bohužel jiné faktory, než je zdraví! Miliardové zisky farmaceutických firem, jimi záměrně zkreslovaná data a hodnoty výzkumů léčiv, obrovské sumy utrácené velkými korporacemi za marketing a „správné vzdělávání“ lékařů a dalších pracovníků v oblasti duševního zdraví. A když jsem se ptala a zajímala, byly na moji hlavu adresovány takové výroky, které nutně vedly k tomu, že jsem postupně veškerou důvěru v psychiatrii ztratila.

„Neumíme změřit, co Vám v mozku chybí.“

Při mojí první hospitalizaci na renomovaném pracovišti jsem během rozhovoru s ošetřujícím lékařem vznesla dotaz: „Pane doktore, jak víte, kolik a čeho mému mozku chybí?“ Domnívala jsem se, že existuje laboratorní vyšetření, které nedostatek konkrétní látky, v mém případě serotoninu (protože díky tomu jsem údajně úzkostná a depresivní), odhalí.

A nejen to! Předpokládala jsem, že existují tabulky „normálních“ hodnot těchto látek, neurotransmiterů, na které je potřeba se pomocí medikace dostat. A že lékařská věda ví, kterým lékem, v jaké dávce a za jak dlouho se do tohoto „normálna“ můj mozek navrátí. Zjištění, že žádné takové vyšetření neexistuje, že lékaři předepisují prášky metodou „pokus omyl“ a že vychází jen z toho, co zafungovalo (v mnoha případech zdánlivě) dříve u jiných pacientů s podobnými příznaky, pro mě bylo tvrdou fackou a těžko stravitelnou realitou.

„Nevíme, jak léky skutečně fungují. My se pouze domníváme.“

Další výrok, který ovlivnil můj pohled na psychofarmaka. Pokud mám něčemu uvěřit, potřebuji pochopit a porozumět, jak to funguje. V případě zdraví to platí dvojnásob. Začala jsem se tedy vzdělávat a hledala informace o tom, jak který lék, který užívám, funguje. Nejsem lékař, terminologie pro mě byla často nesrozumitelná a složitá, probírala jsem se pojmy jako synapse, synaptická štěrbina, vzruchy, neurony… navíc povětšinou jsem vše četla v angličtině, takže jsem nabyla přesvědčení, že samostudium je v tomto případě nedostačující.

Vznesla jsem tedy dotaz na odborníka v bílém plášti. A odpověď? Bylo mi naznačeno, že se v tom moc babrám, že mozek je orgánem lidského těla, o kterém toho vědci vědí nejméně a vysvětlení, ke kterému bychom se dobrali, bych stejně nejspíš nepochopila. Ano, skutečně nechápu, že lékaři předepisují ve velkém a dlouhodobě tabletky, o kterých toho tak málo vědí. A neberou vážně stížnosti pacientů, kteří tabletky polykají a cítí, že jim více ubližují než pomáhají.

„Prášky nemají takovou moc. Musíte změnit přístup.“

První měsíce po zahájení mojí psychiatrické léčby jsem chtěla moc věřit, že psychofarmaka fungují. Když jsem se opakovaně a naprosto dobrovolně nechávala zavřít do „blázince“, vždy to bylo s vírou v lékařskou vědu. „Ještě se pro mě nenašel ten správný lék, stačí vytrvat a zkoušet to. Ono se to určitě tentokrát podaří,“ namlouvala jsem si. Nechala jsem lékaře, aby mi prováděli drastické změny medikace ve velmi krátkém časovém období a skoro jsem se nechala přesvědčit o tom, že všechny tělesné i duševní projevy, které u toho zakouším, jsou jen výplodem mojí hlavy. Že když změním přístup a prášky přijmu jako součást svého života, uleví se mi.

Jenže ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem vědomě zastavit pálení celého těla, brnění v prstech takové intenzity, že jsem si musela „přilehávat“ ruce pod břichem, abych to vydržela, nedokázala jsem se nebudit ve dvě ráno se smrtelnou panickou hrůzou, nepodařilo se mi zahánět morbidní a děsivé sny, vědomě zpomalovat zrychlené myšlení, zlepšovat chuť k jídlu a nemít 24hodin trvající pocit na zvracení … dnes bohužel vím, že prášky mají zatraceně velkou moc. Dokonce takovou, že díky nim nejeden „blázen“ došel až pod vlak, na most nebo pro velký kuchyňský nůž.

„Na tuto diagnózu Vám nemohu předepisovat tento lék.“

V roce 2016 jsem se sesypala (neboli byla jsem tak vyčerpaná a unavená, že jsem přestala standartně fungovat) a praktická lékařka mi tehdy bez jakéhokoliv vyšetření naordinovala „léky na nervy“. Začala jsem je dle předpisu užívat (dnes vím, že pro začátek bohužel v příliš velké dávce) a desátý den jsem musela vyhledat akutní pomoc na pohotovosti, protože mi bylo HROZNĚ. Po několik hodin trvajícím vyšetření všeho možného se odborníci shodli, že jsem sice „před absolutním psychickým kolapsem,“ ale jinak naprosto zdravá a že můžu jít domů. Ve zprávě jsem měla napsáno, že prodělávám „nepřiměřenou reakci na stresovou zátěž“.

V dalších týdnech jsem se na pohotovosti objevila ještě několikrát, jelikož mi bylo stále HROZNĚ. A dozvěděla jsem se, že mám „panickou poruchu“, „úzkostně-depresivní poruchu“ a možná taky „poruchu příjmu potravy“. O několik měsíců později po opakované hospitalizaci na psychiatrické klinice jsem s propouštěcí zprávou přicupitala za svým ambulantním psychiatrem. Podíval se do papíru na nově nastavenou medikaci, potom do počítače a nakonec na mě. A řekl mi, že moje zdravotní pojišťovna pro diagnózu, kterou mám u něj uvedenou, tento v nemocnici předepsaný lék neproplácí. Ale že to není problém, protože diagnózu mi může jednoduše změnit!

Psychiatrických diagnóz existuje mnoho. O jejich věrohodnosti, způsobu „nálepkování“ a omylech, které mají dalekosáhlé následky, hezky pojednává tento materiál: Diagnostika duševních poruch

A já vím, že nejsem duševně nemocná a nikdy jsem nebyla. Moje aktuálně jediná diagnóza zní: NEMOCNÁ Z LÉKŮ.

„Když to nechcete brát, tak to neberte.“

Když jsem byla po několika měsících užívání psychofarmak stále „ve sračkách“ a nepomohly ani hospitalizace ani hodiny a hodiny psychoterapií, nesměle jsem se obrátila na svého lékaře s dotazem, zda by pro mě nebyla cesta se prášků postupně zbavit?! „Když to nechcete brát, tak to neberte,“ dozvěděla jsem se. „Vezměte si 14 dní půlku a dalších 14 dní půlku z půlky. A máte vysazeno.“  Něco uvnitř mi říkalo, že to asi nebude ten nejlepší postup, ale byla jsem tehdy ještě ve fázi, kdy jsem stále trošku více věřila bílým plášťům než sobě (a přátelům ze svépomocných komunit, kde o vysazování psychofarmak psali doslova hororové příběhy).

Nedopadlo to dobře. Nejen, že jsem prášky nevysadila, ale s nerozpoznaným „absťákem“ neboli syndromem z náhlého vysazení psychofarmak jsem skončila opětovně v nemocnici. Dostala jsem zpátky celou dávku antidepresiva, na které jsem původně byla. A k tomu ještě prémii ve formě antipsychotik a benzodiazepinů. A nejen to. Vyslechla jsem si další zaručenou „pravdu“ o mojí osobě:

„Vidíte Katko, Vy bez léků prostě být nemůžete.“

Opravdu se mi chce brečet. Výroků, které mi znějí v uších, je ještě daleko více. Třeba ten, že „jsem jediná, kdo má z pacientů takový problém s léky“, nebo že „užívám jen homeopatické množství, které se dává dětem“. Kdyby to tak skutečně bylo, tak by nejspíš neexistovalo 14 tisíc aktivních uživatelů webového diskuzního fóra Surviving Antidepressants (volně přeloženo Přežili jsme antidepresiva), které před lety založila „duševně nemocná žena“ pod přezdívkou Altostrata, a na kterém lidé sdílejí své životní příběhy a peripetie s psychofarmaky.

Nevznikla by nejspíš iniciativa Američanky Laury Delano pod názven The Inner Compass (volně přeloženo Vnitřní kompas či ukazatel), která pořádá fyzická i online setkávání, dělá osvětu a zprostředkovává informace o rizicích užívání psychofarmak i o způsobu, jak se prášků zbavit a získat zpět své zdraví a zodpovědnost za svůj život.

A koneckonců by nejspíš nevznikla ani česká podoba Průvodce, pomocníka, kterou z angličtiny přeložila Vida z.s. za přispění Úřadu vlády ČR. Konečně je i v češtině dostupný materiál, který upozorňnuje na nebezpečí spojená s psychofarmaky, otevřeně mluví o chybovosti při diagnostice duševních poruch, o závislosti na psychiatrických lécích, o destabilizaci a narušení centrálního nervového systému a o řadě dalších důležitých témat.

Každý psychiatr, praktický lékař, neurolog, prostě každá osoba, která má pravomoc předepisovat psychiatrické léky, by s tímto podrobným manuálem měla být seznámena a měla by mít jeden výtisk v čekárně, volně k dispozici všem. Vím, že to je ještě hudba budoucnosti, ale mám osobní zájem o to se angažovat a přispět k tomu, aby se do podobných „sraček“, ve kterých jsem já, nedostali další a další a další …